Má-li nějaká naše činnost kvalitu flow ( plynutí ), patří do being ( bytí ). Když má kvalitu push ( tlačení ), jde o doing ( dělání, činění ). Tlačíme, pokud je pro nás cíl nebo ukončení procesu důležitější než proces sám.
Aktivita, která plyne, je vždy prožívána příjemně, protože vychází přímo z touhy a směřuje k jejímu uspokojení. Aktivita, ve které je potřeba tlačit je bolestivá, protože jde proti touze a vyžaduje tedy vynaložení vědomého úsilí skrze použití vůle.
Rozdíl mezi plynutím a tlačením je platným i v takových aktivitách jako je sport a hry. Pokud se výhra stane důležitější než hra samotná, sport přestává být hrou a stává se prací. A tak se pro některé lidi stává jejich práce hrou, protože je příjemná ( flow ), zatímco pro jiné je i hra prací, protože je bolestivá ( push ).
Za normálních okolností vykazuje činnost zdravého člověka dobrou rovnováhu bytí a dělání, cítění a myšlení, spontánnosti a promyšlené akce. Taková harmonie vede k pohybům a reakcím, které jsou spontánní a zároveň kontrolované. To může znít jako protimluv, ale pouze na základě takovéto harmonie mohou vzniknout akce, které jsou elegantní a efektivní, které jsou naprosto přirozené a zároveň zcela přiléhavé dané situaci. Člověku, u něhož jsou tyto síly v harmonii, je vlastní vyrovnanost, elegance a důstojnost. V takovém člověku je kvalita bytí povýšena na nejvyšší míru.
Dělání může být nad bytí povýšeno, ale nikdy ho nemůže nahradit. Pokud někdo je, může dělat, aby se sebevyjádřil. Člověk není definován tím, co dělá, ale může tím být „rozšířen“. Pokud ale není, dělání nemůže tento nedostatek zaplnit. Je nemožné stát se úplnou bytostí skrze dělání. Dělání je jako oblékání si šatů, které mohou tělo obléci, ale nemohou je nahradit.
Přesto se všichni opakovaně pokoušíme najít svou identitu skrze to, co děláme. Mimo jiné, je nám tento koncept blízký i díky tendenci identifikovat lidi s jejich pracovní pozicí. Říkáme o nějakém člověku například: „ Je bankéřem.“. Použitím slovesa být zaměňujeme dělání s bytím. Samozřejmě, že není bankéřem. Je to pouze jeho práce. Může změnit svou práci beze změny svého bytí. Člověk není determinován tím, co dělá.
Existuje také další, subtilnější způsob, kterým se pokoušíme vytvářet svou totožnost prostřednictvím dělání. Snažíme se vytvarovat svá těla do podoby, kterou považujeme za žádoucí. Muž bude například nadouvat svůj hrudník, tlačit ramena dozadu a zastrkovat břicho s vírou v to, že pokud se mu podaří zachovávat tuto tělesnou pozici, bude vypadat mužsky. Mnohé ženy naopak nakládají se svými těly tak, aby vypadaly více žensky. V minulosti bylo například oblékání korzetů takovým děláním. V dnešní době je podobného efektu dosahováno dietou a cvičením.
Mnohé z tohoto dělání je realizováno nevědomě. Role, které zaujímáme v životě se zabudovávají do našich těl jako způsob našeho existování ve světě. Stávají se pak ale, bohužel, tím jediným způsobem, jakým jsme schopni existovat a tak zásadním způsobem limitují naši schopnost bytí.
Mohli bychom říci, že osud člověka je determinován jeho charakterem, který je zabudován i v jeho těle, ve formě chronického svalového napětí. Toto chronické svalové napětí je součástí našich celkových „vzorců držení“. Držíme se v životě nahoře, držíme něco v sobě, držíme se zpátky…. A držení je formou kontroly. Skrze takové držení je pak bráněno tomu, aby se vlna ( flow ) našeho vnitřního vzrušení projevila ve své přirozenosti. Máme ji pod kontrolou.
Toto zadržování přirozeného plynutí se vytváří postupně, nepozorovaně a zákeřně a ve finále se stává zcela nevědomým aktem. Naše charakterová struktura se tím stává naší druhou přirozeností a tak už si ani nejsme vědomi toho, že ve svých odpovědích, pohybech a reakcích blokujeme přirozený proud svých vlastních pocitů.
- úryvek z knihy Alexandra Lowena Fear of Life -